Chci se (za)líbit

Chci se (za)líbit

Děkuji moc za první podnět :

"stále se pohybují mezi lidmi neskutečné množství nových a nových lidí, známých a pak možná přátel.... jak moc mě tito lidé ovlivňují a proč mám někdy tu potřebu se jim zalíbit přitom jsou tak rozliční..."

Chci se líbit - chci se zalíbit - chci být přijímána - nechci být odmítnuta - mám strach z odmítnutí - mám strach, že nejsem dost dobrý/á

To potkává každého. Ovšem každého v jiné míře. Obecně opět platí, že neplatí, že to má úměru s úrovní naší duchovnosti ani s naším společenským úspěchem. Dále obecně platí, že čím míň podnětů - jako například různorodosti našich okolí, a to jak pracovních tak osobních, tím míň konfrontace s tímto aspektem, lépe řečeno fenoménem.

Člověk, který žije v malé ulitě má málo příležitostí k sebepoznání. Oproti tomu člověk otevřený životním výzvám jim bude vystaven. Najdou si ho, aby mu ukázaly, co všechno V něm je ještě ego a opičí mysl, co všechno V něm jsou CIZÍ předprogramování a tlaky, CIZÍ vůle, co všechno V něm mu ještě brání být sám sebou. A jak moc se vlastně zná? Jak moc zná sám sebe? A také - jak je se svým současným životním určením spokojený? Jak je tam, kde má být a v pokoře jde SVOU tohoto života Cestu?

Ona touha líbit se druhým a nechat se jimi ovlivňovat, je samozřejmě úzce spojena jak s nesebejistotou, tak ale i s nutkáním druhé ovládat. Dokonce možná svádět na svou cestu. Je spojena s hodnocením a posuzováním, tedy s ego-vnímáním. V tomto případě nejde o přínosné zvažování a hledání Pravdy, Středu. Nejde tady o pozitivní vzájemné obohacování se a rozšiřování obzorů. Protože dotyčný není pevný ve svých kranflecích, nevěří si a nechává se ovlivňovat. A protože ale nechce být za posledníčka, chce se stát členem spolku, ve kterém se bude snažit o místo na výsluní. Ano. Protože takovémuto člověku jde á priory o POCHVALU, o potvrzení, že JE DOBRÝ! Že je hoden. Čeho? Úcty, lásky atd. A tak je mu svým způsobem jedno, u koho, od koho se jich a ideálně v HOJNÉ míře dočká. Proto v tomto způsobu chování jde o proniknutí do oka soupeřovi bouře, rozšifrování jeho taktik a způsobů. O soupeřovo hluboké poznání, které bude následně použito k jeho přemožení. A samozřejmě, jak už jsem ale řekla, jde o nízké sebepoznání, o nuznou sebejistotu. Potřeba zapadnout do rozličných, dokonce i velmi vzájemně protichůdných prostředí a společností ukazuje na dominantní rys osobnosti. Také na zvědavost a zvídavost. Společenskost atd. A na obrovské vnitřní záznamy za eony věků. Tedy na silnou komplexnost, celistvost daného jedince, která mu ale paradoxně brání v tom, najít své Pravé místo tohoto života a na něm zůstat!

Člověk, který se takto chová, sám sobě obrovsky ubližuje. Může skončit jako šašek, jako prázdná nádoba čistě zrcadlící prostor, ve kterém se nachází.

A to je, samozřejmě, problém. Člověk přeci, a to je DOBŘE, nemůže mít všechno. A nemůže být všemi. Člověk musí být tím, kým se narodil Být. Člověk by ve vlastním zájmu měl hledat jen to pro sebe nejlepší. Aby tak mohl činit, MUSÍ být vnitřně svobodný. A musí být vnitřně zbaven všeho, co v něm zapsali, co mu vnutili, k čemu jej přesvědčovali ti, kteří jej chtěli či mínili určovat.

Tedy, aby se člověk našel, musí na sobě VEVNITŘ pod vedením Boha každodenně krátce, ale pravidelně pracovat. Určitě osmičkovat daná nutná témata a praktikovat tzv. "Vnitřní dítě", také používat kartičky ( vše Metoda Phyllis Krystal )

Určením člověka je být obecně přátelským, avšak pilně rozlišovat. Nechat se vést svým nejvnitřnějším hlasem, rozhodovat se svou nejhlubší moudrostí a volit zdravým čistým srdcem.

Jenže bez ohledu na to, že Tomu (nikdo ) neutečeš ..., 

https://dagmarstroblova.webnode.cz/tomu-neuteces/

to není snadné a je to práci vyžadující Cesta.

Navíc se o ní dá mluvit do nekonečna. I proto k tomuto tématu, které je ale zas již v sobě propojeno a prorostlé s tématy jinými, jako vše ve všem, vložím příště jako další status ještě, možná, nejspíš ano, ale to nevadí, opakovaně, další přímo související texty.

namaste

Dagmar Štroblová